(Ne)plodnost – základní pojmy

Sterilita

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je sterilita stav, kdy při pravidelném nechráněném pohlavním styku s minimální frekvencí 2 – 3x do týdne behem 2 let nedojde k těhotenství. Obvykle se léčba (řešení) tohoto stavu zahajuje již po 1 roce.

Sterilita se vždy týká celého páru, tedy ženy i muže a mluví se tak o sterilním páru. Z mého pohledu je pojem „sterilní“ poměrně stigmatizující. Proto sama hovořím spíše o zdánlivé neplodnosti nebo o nedobrovolně bezdětném páru. Ve své praxi jsem totiž zažila již několik „zázraků“ u lékaři „odepsaných“ párů.

Udává se, že se na neplodnosti může podílet ze 40 % muž, ze 40 % žena a z 20 % jsou to společné faktory. V zemích rozvinutých, tedy i v ČR je přibližně 15 % párů nedobrovolně bezdětných.

Sterilitu dělíme na primární a sekundární

• Primární (prvotní) sterilita je stav, kdy žena (pár) nebyla nikdy těhotná a v současnosti se páru nedaří počít.
• Sekundární (druhotná) sterilita znamená, že žena (pár) již v minulosti těhotná byla a těhotenství bylo ukončeno porodem či potratem nebo se jednalo o mimoděložní těhotenství. Nadále se ale páru nedaří počít.

Další dělení sterility je funkční a strukturální

• Funkční sterilita je označení pro neplodnost, která z objektivního lékařského hlediska nemá příčinu. Tedy nejsou poškozeny reprodukční orgány ani hormonální či jiný systém, jež se mohou podílet na plodnosti.
• Strukturální sterilita znamená poškozené reprodukční orgány či jiný systém ovlivňující plodnost. Může jít například o pozánětlivé srůsty, nádorová oněmocnění, chybění reprodukčních orgánů či jeho částí apod.

Infertilita

V Českých zemích se pod pojmem infertilita rozumí stav, kdy žena otěhotní, ale plod nedonosí a dojde k samovolnému potratu. V anglosaských zemích označují infertilitu jako všeobecný pojem zahrnující jakoukoliv neplodnost.

Pokud žena samovolně potratí více než 2x, označuje se její stav jako opakovaná (habituální) infertilita.

K čemu všechno to názvosloví?

Aby mohl člověk začít s něčím pracovat, musí na danou skutečnost umět pohlédnout, vzít ji na vědomí a přijmout ji. Strach, stud a obavy z „nedobrého“ stávajícího stavu a ještě horšího konce (byť naprosto smyšleného a neodůvodněného) tomuto náhledu ale většinou brání. Nemůžeme však změnit něco, před čím se skrýváme nebo utíkáme, …

Pojmenování daného stavu a vyslovení dané skutečnosti je většinou první krok v „léčbě“ jakékoliv potíže.

Alespoň na chvíli pak neutíkáme před onou „nevhodnou“ skutečností do kavárny, fitka nebo na nákupy, kde nám tamní ruch pomůže zapomenout a nemyslet. Přestaneme se schovávat pod masku rádoby spokojeného úsměvu nebo naopak studené lhostejnosti a suverenity. Neunikáme svou pozorností k práci, která „musí být bezpodmínečně ještě dnes hotová“. Neobviňujeme svého partnera, rodiče, nezlobíme se na svět, jak je nespravedlivý a že se nám nedostává toho, po čem již tak dlouho toužíme.

Přestaneme alespoň na chvíli svému vlastnímu životu (svému vlastnímu Já) sdělovat a vytýkat, jak je naprosto nemožný a že se takto nedá žít. Je to můj život a já si jej jako dospělá osoba každým svým dalším činem, každou svou další myšlenkou utvářím. Proto jej nyní příjmám takový jaký je, … protože tak tomu skutečně je, … protože jsem skutečně možná již více než rok nezaměstnaná, nebo mám naopak práci, která mě ubíjí, nebo jsem s partnerem, se kterým opravdu nevím, zda ano či ne, … nebo se nám naopak nedaří již dlouho počít dítě.

Nejde ale o to, začít se mít hned ráda a přijmout všechny ty hory „problémů“. Na samém počátku jde spíše jen o to, ten první pohled na to všechno alespoň na chvíli ustát, …

Použitá literatura: Kudela et al., Základy gynekologie a porodnictví, Univerzita Palackého Olomouc, 2008, ISBN 978-80-244-1975-6