Podstoupení umělého oplodnění doporučuji teprve v případě, kdy už pár udělal pro společné přirozené početí maximum (vyjma párů, u kterých je ze závažných zdravotních příčin přirozené početí bohužel zcela vyloučené.
Jsem přesvědčena, že v souvislosti s umělým oplodněním, je dosud spousta nezodpovězených otázek, které by si měl pokládat nejen samotný pár, ale také odborníci a mnohdy i celá společnost.
Jedná se například o témata jako:
Tímto však tyto páry nesoudím a respektuji jejich rozhodnutí, jít na umělé oplodnění. I když má míra empatie může být vysoká, nikdy nemohu jako matka přirozeně počatých dětí, pocítit to, co oni. Beznadějnou touhu po naplnění něčeho tak přirozeného, jako je mateřství. Touhu, kvůli které jsou mnohdy schopni udělat cokoliv.
Co jim ale doporučuji je, aby si stanovili s partnerem hranice, kam až chtějí zajít, a aby se opravdu do hloubky bavili o všech možnostech, jako např.:
Dále opakovaně zdůrazňuji, aby se pár i při asistovaném (umělém) oplodnění snažil zůstávat i nadále zodpovědný sám za sebe a „nesvěřil své zdraví“ jen do rukou lékařů. Aby nezůstal pasivní, ale stále se snažil pro své zdraví a úspěšnost početí udělat maximum (spolupráce s fyzioterapeutem, psychoterapeutem, zdravý životní styl a stravování, vzdělávání se apod.).
Aby se nestal z touhy po dítěti tzv. reprodukční turismus. Aby se pár nezadlužil na několik let a nepřestával žít svůj život.